* 1929, Kunovice
Textilní techniky – těžká krojová krejčovina
Kunovice

Josef Borek pocházel z dělnické rodiny. Otec František (1905–1975) byl malířem a natěračem, matka Anna Borková, rozená Sukupová (1907–1991) zůstala celý život v domácnosti a starala se o tři děti, Josefa (1929), Františka (1934–2004) a Annu (1931–2000). Josefa od dětství přitahovala práce strýce Františka Sukupa, který měl v uherskohradišťské Pasáži velké krejčovství a byl specialistou na pánskou krejčovinu. Práce ho velmi zaujala, často sem přicházel a sledoval jeho mistrovskou dovednost. Protože sem byl malý a slabý, všeci ně říkali, že toho v životě moc nenadělám, že bych mohl byt krejčím a sedět u šicího stroja…

Josef se vyučil v letech 1943–1946 u krejčovského mistra Františka Jordána v Kunovicích. Vstup Josefa Borka do dospělosti byl poznamenán nešťastnou událostí konce druhé světové války. 28. dubna 1945, v době, kdy již Němci z Kunovic ustupovali a od Hluku přijeli Rusi, přihlížel se svými vrstevníky odstřelu mostu přes Olšavu, který Kunovjané na Rynku oslavovali. Při výbuchu došlo k rozetření zbraně a střepina zapříčinila těžké poranění Josefovy levé ruky, lehčí zranění Zdenka Bídy a smrt Františka Jordána. Tento handicap překonal J. Borek především silnou vůlí, vitalitou a houževnatostí, což mu dovolilo přes značné zdravotní obtíže vrátit se do krejčovské dílny v Kunovicích, aby se doučil poctivému řemeslu. Po vyučení nedostal Josef Borek v dílně mistra uplatnění, nechal si pouze jednoho tovaryše. Na inzerát si proto našel práci v českém pohraničí, v textilce na Semilsku, kde pracoval v Rokytnici nad Jizerou v textilní výrobě v letech 1949–1951 jako tkadlec u tkalcovských stavů. Na konci roku 1951 se vrátil zpět do Kunovic a v  roce 1952 nastoupil do družstva Slovač v Uherském Hradišti, tehdy v ulici Františkánské (dnešní firma Kohel a Jestřabíková), kde se od počátku věnoval zhotovování těžké krojové krejčoviny. Krojová dílna fungovala už od roku 1948 jako družstvo SLUM.

Už v 1954–1956 se krojová dílna věnovala zhotovování velké zakázky pro SĽUK, pražský Státní soubor písní a tanců, pro Československý státní film, např. pro natáčení filmů Pověst o Jánošíkovi, Rodná země, Eště svaďba nebyla, Krutňava, pro inscenace realizované v českých i slovenských divadlech. J. Borek vzpomíná: Byla tehdá veliká zima, že nám aj stroje zamrzaly. Bylo to začátkem ledna, kdy sme pro ně šili stovky krojů pro bratislavský Sluk, keří měli před sebú veliké turné po Evropě a natáčení filmů, do kterých potřebovali ušit kroje. A protože neměli čas jezdit na zkoušky do Hradiště, celá dílna sa vystěhovala. Přistavili k dílně autobusy, do kterých sme nastěhovali úplně všecko – celé vybavéní, šicí stroje, střihy, materiál, od sukna, látek, sutašek, přes niti aj knoflíky. Zavezli nás do Rusovců na hranicích s Maďarskem, kde měl celý ansámbl soustředění a co oni tančili a s režisérem Martinem Ťapou připravovali natáčení filmů, my sme mezitím došili všecky kroje.

Josef Borek se ve Slovači podílel na šití krojů ze všech národopisných oblastí Slovenska, pracoval na velkých krojových zakázkách pro Lúčnicu, SĽUK, Janošík, Trenčan, pro Národní divadlo v Praze i Bratislavě. Podílel se na velké objednávce těžké krejčoviny pro valašské soubory ze Vsetína a Valašského Meziříčí nebo pro hanácké soubory. Od šedesátých let se dílna věnovala plnění zakázek, neboť narůstala poptávka po svátečních krojích, ale na Uherskohradišťsku se již soubory s potřebou prezentace na scéně začaly zajímat o stylizované kostýmy. Šil kroje souborům i jednotlivcům z jižních Čech, Slezska, Valašska a především ze Slovácka.

Původní dílny Slovače v domě čp. 172 v Josefské ulici nedostačovaly stále se rozšiřující výrobě, z tohoto důvodu měla být řešena dostavba domu čp. 238, kterou družstvo koupilo, a měla zde být umístěna výrobní hala. Od roku 1947, kdy začalo družstvo Slovač programově rozšiřovat krojovou výrobu, podařilo se vedení získat další výrobní prostory v prvním poschodí firmy Berger a synové v domě čp. 136 v Uh. Hradišti a později v místnosti bývalého společenského domu, kde byla situovaná konfekční výroba. Z Františkánské ulice byl Slovač přestěhován ke garážím ČSAD, na Průmyslové ulici, a to společně s obuvnickým družstvem, poté se začal budovat podnik Slovače na Zelném trhu, kde družstvo fungovalo až do roku 2003. Josef Borek byl zaměstnancem Slovače celých čtyřicet let.

V roce 1989 odešel do důchodu a ještě další roky vypomáhal na krojovém oddělení jako brigádník. Od této doby se šitím těžké krejčoviny zabývá soukromě, podomácky, ve své malé dílničce na dvoře rodinného domu v Kunovicích, v ulici Na samotě na čísle 1234. Je specialistou na hotovení mužských krojů, je znalcem krojů okrsku Kunovicka a Hradišťska.

Při zhotovování krojů se mistr orientuje díky své praxi nejen svými znalostmi terénu, ale také srovnáváním jednotlivých prvků, takže si vytvořil vlastní, velmi jednoduchou databázi vzorů a motivů krojů z Uherskohradišťska, Uherskobrodska, Ostrožska, Veselska, Kyjovska, Kopanic, Horňácka a Podluží.

V roce 1984 byl komisí pro posuzování odborné způsobilosti zřízenou výnosem ministerstva kultury a informací ze dne 18. října 1967 a zákona o umělecké řemeslné práci a o lidové umělecké výrobě z roku 1957 oceněn titulem pracovník lidové umělecké výroby. Podle předložených starých krojových kusů často pozná dílo mistra, který daný kus kroje zhotovoval, pozná jejich rukopis. J. Borek se ve své práci snažil stále zdokonalovat, ale nesmíří se s tím, že jsou pryč doby, kdy bylo dostatek kvalitního materiálu.

Ve svých téměř osmdesáti letech přichází v zimě, v létě do své dílničky na dvoře před pátou hodinou ranní. Šití se věnuje šest hodin, po obědě relaxuje při sledování seriálů a odchází na pravidelnou procházku. Jako samostatný živnostník od roku 1992 šil kroje pro skalickou dechovku, jednotlivé kroje do Havřic, Drslavic a Veletin, které považuje za nejnáročnější, oblékl muziku Jaroslava Čecha, soubor Rosénka z Prahy, Kopaničárek ze Starého Hrozenkova, soubor z Ostrožské Lhoty, šil kabáty haleny do Velké nad Veličkou, kunovské sváteční kroje pro domácí soubor Handrlák a nohavice pro Děcka z Kunovic, pro jednotlivce z celého regionu, od Hradiště až na Kopanice a Valašsko. Spolupracuje s bývalými kolegy ze Slovače – Václavem Mikulkou, Vojtěchem Kašným nebo Josefem Míškem, s vyšívačkami Jarmilou Kaňovou z Hluku nebo Danou Fryčovou z Uherského Hradiště, které dotvářejí finální vzhled jeho díla. Je rád, že k němu stále přicházejí lidé, často prarodiče, kteří nosí opravit staré kroje – kordulky, kordule, nohavice z Mařatic, Starého Města, Boršic, Nedakonic, Kostelan, Polešovic, které roky doma schovávali pro další generaci. Dnes přišel čas a radost z toho, že kroje mají v životě opět plnohodnotné uplatnění.