Světová hospodářská krize v třicátých letech 20. století zasáhla na Slovensku i oblast pod Malými Karpaty, tedy i malokarpatských vinařů a vinohradníků. Víno a hrozny se daly prodat pouze za velmi nízkou cenu a i proto byl tehdy život pod Malými Karpaty velmi těžký. V tomto nelehkém období začal v obci Dolné Orešany s vínem podnikat Jozef Belica. Svojí odvahou, organizačními schopnostmi a šikovností vybudoval firmu, která už v roce 1935 zaměstnávala patnáct pracovníků. Třeba též povědět, že Belica začínal s podnikáním bez jakýchkoliv vědomostí, zkušeností a materiálního zabezpečení. Neměl vybavení, prostory, lisy, sudy, pracovní síly, orientaci o cenách, nabídce, poptávce, ani zkušenosti s podnikáním v tomto oboru. Dělal to všechno jako samouk bez patřičného vzdělání. O vinohradnictví věděl jen to, co se naučil doma od rodičů a místních vinohradníků. Hnala ho však tužba pomoct zlepšit situaci místních vinohradníků a sen o zviditelnění regionu, který miloval. Zároveň pomáhal všem vinohradníkům, od kterých kupoval hrozny, zlepšoval jejich nelehkou životní situaci.

Přelomovým momentem v Belicové vinařské kariéře bylo vybudování vhodných prostorů na zpracování hroznů, uskladnění vína jako i reprezentativních prostorů na konzumaci a prodej. V roce 1935 začal stavět přibližně 2 km za obcí ve vinohradech presovnu a pivnice. Stavba stála mezi vinicemi, přímo pod úpatím Malých Karpat. Majitel byl v jedné osobě pivním mistrem, dohlížitelem kvality, výkupcem i obchodním agentem a manažerem. Umínil si, že orešanské vína dostane do povědomí nejen doma, ale i v zahraničí. Cestoval po celém tehdejším Československu, nosil v kufru láhve se vzorky vín, navštěvoval zařízení a dělal firmě reklamu. Dával reklamy do novin, časopisů, hotelů a stravovacích zařízení. Firma Jozefa Belici se proslavila vytvořením značky vína Orešanské červené. Uvedení vína na trh provázela na tu dobu nevídaná reklamní kampaň. Orešanské červené propagovali v tisku i ve filmu. V obchodech se dokonce prodávala i modranská keramika s motivy této značky.

Úspěšné vinařství zaniklo v roce 1948, když ho postihnul všech soukromých podniků – bylo znárodněné. Belica se do konce života z této osobní tragédie nevzpamatoval. Byl nucený vystěhovat se z rodné obce, byl několikrát vězněný, přišel znárodněním o celoživotní úspory. Zemře v zapomnění v Trnavě. Jeho pivnice se v druhé polovině 20. století stala vinárnou, vlastnila ji Jednota, byly zde sklady. Později ji asanovali a ruiny stavby tak chátrají dodnes.