Okolí obce Mistřice na Uherskohradišťsku představuje z hlediska dosavadního stavu poznání prozatím jedinou lokalitu s výskytem silicitových dýk ve středním Pomoraví (cf. Šebela 1997, 1998; Šebela – Přichystal 2014, 70, obr. 2). O to zajímavější je fakt, že právě z Mistřic pocházejí již tři exempláře těchto kamenných artefaktů, které můžeme spíše než jako nástroje považovat za mužský bojovnický atribut poukazující na sociální postavení svého majitele ve společnosti (Peška 2009, 184). Z pohledu plošné distribuce nálezů silicitových dýk se jedná o ojedinělou koncentraci, především pokud vezmeme v potaz, že z celého prostoru Moravy je jich dosud známo jen okolo pěti desítek, přičemž v drtivé většině případů byl identifikován na archeologické lokalitě či katastru obce pouze jediný exemplář.

Přestože společně s jedním nálezem dýky byla získána i drobná kolekce atypické keramiky, nelze ani u jedné z nich spolehlivě rozhodnout, zda pochází z reální archeologické lokality nebo zda se jedná o čistě ojedinělý artefakt mimo sídlištní či funerální prostředí. Záměrem předkládané stati je představení technologicko-typologické a surovinové analýzy dvou dostupných silicitových dýk, která přinesla zajímavé poznatky z pohledu využívaných surovin, výrobních center i dálkových kontaktů a také samotného osídlení středního Pomoraví na přelomu pozdního eneolitu a starší doby bronzové.

Po typologické stránce můžeme první exemplář (dýka Mistřice II) determinovat jako mesiální fragment oboustranně plošně retušované dýky, která se hlásí k typům bez rukojeti (obr. 2:1, 3: 1). Dýka byla poškozena těsně za polovinou své původní délky, přičemž odlomena je její břitová partie. Mírně poškozen je pak i samotný týl. Dochované rozměry činí 42×34,5×10 mm. Hmotnost dosahuje 18 g.

Druhý artefakt (dýka Mistřice II) se dochoval kompletní (obr. 2: 2, 3: 2) a typologicky stojí vzhledem ke svojí menší velikosti na pomezí mezi dýkou bez rukojeti a listovitým hrotem (rozměry 50×24×8 mm, hmotnost 9 g). Pevné determinační rozhraní pro jejich rozlišení nebylo dosud stanoveno a v mnoha případech by bylo subjektivní vzhledem k funkční variabilitě a také velikosti či charakteru výchozí suroviny. Délkový medián hrotů se ve středoevropském prostředí pohybuje okolo 57,5 mm, převážná část silicitových dýk však dosahuje minimálně dvojnásobných hodnot. Subtilnější exempláře proto mohly funkčně sloužit jednak jako dýky, a jednak, což se může mnohdy jevit pravděpodobnější, také jako hroty kopí a oštěpů (Peška 2009, 180–184).

Ze surovinového hlediska mohla být surovina dýky Mistřice II určena podle zjištěné vnitřní struktury a výskytu mikrofosílií jako silicit z glacigenních sedimentů (též eratický silicit nebo pazourek z ledovcových sedimentů), pravděpodobně danského stáří. Artefakt z polohy B (Mistřice III) je naopak vyroben z bavorského deskovitého rohovce (plattensilexu) typu Baiersdorf.

Výskyt silicitových dýk z eratického silicitu v regionech na východ od řeky Moravy můžeme spojit s jantarovou obchodní stezkou a s ohledem na dosavadní nálezový fond s lidem kultury se šňůrovou keramikou a epišňůrového přikarpatského kulturního okruhu. Naopak druhý z exemplářů (dýka Mistřice III) může být na základě použité suroviny a technologie výroby (retušovány jsou pouze hrany artefaktu) spojován s nositeli kultury zvoncovitých pohárů.

V prostoru středního Pomoraví docházelo v závěru eneolitu k soužití několika etnicky a kulturně odlišných skupin s variabilními kontakty a ekonomickou základnou, což můžeme pozorovat i na jednotlivých surovinách silicitových dýk. Analýzou dvou exemplářů dýk bez rukojeti (v jednom případě dýky/hrotu) z Mistřic byly na Uherskohradišťsku prokázány kontakty ke dvěma odlišným regionům a zároveň i výrobním centrům. Zatímco dýka Mistřice II je jasným příkladem severské produkce, artefakt Mistřice III, je po technologické i surovinové stránce jednoznačně produktem alpského výrobního centra v Dolním Bavorsku.