Příspěvek se zabývá tematikou posmrtného zobrazení člověka v časovém rozmezí od 16.–20. století na území Evropy. V kontextu vývoje představuje v úvodu několik ukázek posmrtných výjevů z oblasti tzv. vysokého umění, a to především malířství, které jako jedno z mála médií dokáže nejrychleji reagovat na danou situaci, v tomto případě úmrtí. V 19. století tuto skutečnost postupně vytlačí zrod fotografie, která se stane novým médiem zaznamenávajícím realitu života. Okamžik odchodu umírajícího je ve fotografii v období 19. a 20. století zpodobňováno rozmanitě. Pojetím obsahuje komorní interiérové či exteriérové scény jednotlivého zemřelého či spolu s pozůstalými skupinové portréty ateliérového charakteru až po amatérskou i profesionální dokumentární a uměleckou fotografii.