Velikonoční klepání je provozováno v katolické obci Radějov v době od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty, kdy v upomínku na Kristovo utrpení a smrt nezvoní zvony. Jedná se o obyčej obchůzkového charakteru, při němž je danými samozvučnými nástroji oznamováno poledne, klekání i hodina Kristovy smrti. Obstarávají jej chlapci školního a předškolního věku. Radějovští klepáči u příležitosti této aktivity vytvářejí rozvinutou organizaci, kdy se dělí do tří skupin, z nichž každá má svého stárka. Tím se stává nejstarší chlapec z daného kolektivu. Počtu odchozených let odpovídá postavení chlapce mezi klepáči.

Klepání se skládá ze dvou částí. Tou první je samotná obchůzka klepáčů, vážný a zodpovědný úkon uchovávání dlouholeté tradice v jejím plném rozsahu. Zmíněné se však neobejde bez obětavosti účastníků. Jako kompenzace za způsobené újmy slouží část zábavná, která je spojena s trávením volného času v přístřešcích vybudovaných chlapci na okraji Radějova.

V obchůzkách klepáčů provozovaných v druhé polovině 20. a na počátku 21. století jsou obsaženy prvky magické a náboženské, které však již svůj původní význam ztratily. Poslední stále živou a rozvíjející se složkou obyčeje je oblast sociální. Chlapci zachovávají tradici, a za to jsou formou koledy odměňováni. Dochází tak k jejich sebepotvrzení, zároveň je upevňována sounáležitost vesnického společenství.