Na katastru obce Vlčnov a částečně i sousedního Dolního Němčí byly novými povrchovými sběry za využití detektoru kovů v letech 2012–2013 ověřeny tři známé germánské lokality. Nejvýznamnější je sídliště a pohřebiště v trati Dřínek/Pajsarůvka. Podle starších výzkumů bylo pohřebiště založeno až v průběhu mladší doby římské, ve stupni C2 v důsledku určitých vnitrogermánských migračních pohybů, přičemž se vyznačuje poměrnou chudobu na milodary (Tejral 1975, 79–81). Jak ukazují nové detektorové nálezy, mohlo by se v této trati nacházet i pohřebiště ze starší fáze starší doby římské, ze stupně B1. Indikátory jsou zejména polabská mladší vendická spona A 26 a starší typ noricko-pannonské výrazně členěné spony A 67 (obr. 3:4-5) i množství kovových slitků, které se na lokalitě vyskytují (nejsou předmětem zpracování v tomto příspěvku). Spona A 67 se našla i v žárovém hrobě 8 (IV/1935) z nedalekých Nedakonic, který je datován do B1a (Peškař 1972, 77). K hrobovému inventáři mohly náležet také železné skoby a bronzový klíč z římských dřevěných skříněk, příp. kování pochvy meče nebo římské pilum. Jak ukazuje příklad zjišťovacím výzkumem nedávno potvrzeného žárového pohřebiště ze starší doby římské v Jevíčku-předměstí (Droberjar–Vích 2011), povrchové nálezy mohou být důležitým indikátorem objevení dalších pohřebišť, zvláště v regionu s tak bohatou sídlištní sítí v době římské, jakou představuje střední Pomoraví.

Počátky sídliště, rozkládající se převážně v trati Dřínek, je možné na základě starších sběrů i ověřovacího výzkumu z let 1972–1980 hledat dříve, a to ve stupni B2 starší doby římské (polovina 2. století) s těžištěm největšího rozkvětu osídlení ve stupni C1, tj. po markomanských válkách. Sídliště kontinuálně pokračuje až do počátku 5. století (Zeman 2003–2004). Tento nastíněný vývoj potvrzují také nové nálezy. Ukazují na obchodní (části bronzových nádob, výrazně členěné spony A 84, terra sigillata, římské ražby) nebo i vojenské (koňské udidlo, pilum, kolínkovitá spona) kontakty této germánské osady s římskými provinciemi během i po markomanských válkách včetně určitého pohybu nositelů či šíření nových módních prvků przeworské kultury v rámci barbarika od severu k jihu (vendické spony A 43). Rozvoj osady v mladší době římské demonstrují četné nálezy germánských spon s vysokým zachycovačem, s hrotitou a obdélníkovitou nožkou.

Dlouhou chronologii vykazuje také sídliště v trati Vlčnovský háj. Zlomek ataše římského vědra E 36 a kování závěsu picího rohu ukazuje na jeho počátky ve stupni B2, plynulý vývoj do konce 3. století dokládají římskoprovinciální (A 84, kolínkovitá) a germánské (s vysokým zachycovačem, hrotitou a obdélníkovitou nožkou) spony.

Poslední sídliště v trati Hýblův kříž bylo nejspíše založeno ve stupni B2b (spony A 84, hrot kopí). Intenzivní místní činnost (spony s vysokým zachycovačem, kolínkovitá spona A 132) včetně dálkových kontaktů s przeworskou kulturou (pozdní vendická spona A 41), labsko-germánských kulturním okruhem (drobná esovitá spona) a římskými provinciemi (kolínkovitá a emailová destičkovitá spona, terra sigillata, stříbrné denáry) byla na sídlišti vyvíjena v době markomanských válek a půl století po nich. Nejmladší doklady germánského osídlení lze zařadit do konce 3. století, do stupně C2 (zdobená spona s hrotitou nožkou).

Všechna tři výše popsaná sídliště mají tedy podobný časový vývoj a řadí se do husté sítě germánských lokalit ve středním Pomoraví, ležících na regionální spojnici obchodních cest z Pováží k řece Moravě, tj. k jantarové stezce. To potvrzuje i množství římských importů, zejména z časů markomanských válek a období po nich. V poslední době se struktura germánského osídlení této oblasti ještě více zahušťuje, objevují se nové lokality na katastru Ostrožské Nové Vsi, Ostrožské Lhoty, Blatnice pod Svatým Antonínkem, Kunovic i Uherského Brodu.