Jedná se o výběr z novověké pohřební výbavy, která provázela na onen svět naše předky během 17. až 19. století a která se nachází ve sbírce Slováckého muzea. První zde představený soubor byl získán při ohledání krypt v areálu bývalého jezuitského kostela sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti. Archeologický výzkum zde byl poprvé prováděn již v roce 1936, a to v důsledku statických poruch. Další rozsáhlou akci na téže lokalitě vyvolala o šedesát let později povodeň v roce 1997. Další nálezy pak souvisí s výzkumem pohřebiště při kostele sv. Václava v Boršicích u Buchlovic (1939) a v prostoru kaple sv. Jana Křtitele ve Starém Městě u Uherského Hradiště (1940).

Předměty z nálezového souboru pocházejícího z výzkumů krypt kostela sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti autorům umožnily přiblížit pohřební ritus členů místní jezuitské koleje. Prostřednictvím analýzy písemných pramenů (zejména personálního katalogu členů koleje z let 1643–1773 a výročních zpráv koleje z let 1730–1767), dále analýzou čtrnácti identifikačních štítků z kostelních krypt, jejich následnou interpretací a konfrontací s původními písemnými záznamy uloženými převážně v Moravském zemském archivu v Brně se podařilo některé pohřby nejen ztotožnit, ale navíc v základní rovině přiblížit životní příběhy zde pohřbených řádových bratrů. Nálezový soubor předmětů získaný z krypty kostela sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti je zajímavým a důležitým, neboť reprezentuje pohřební zvyklosti úzké, sociálně i nábožensky vyhraněné skupiny obyvatel – členů církevního řádu jezuitů, z nichž většina patrně zemřela v poměrně krátkém časovém úseku v průběhu 18. století. Zachycené pozůstatky pohřebních výbav tak odrážejí nejen pohřební ritus konkrétního církevního řádu v daném časovém období, ale vzhledem k charakteru působení jezuitů, kteří se programově zasazovali o šíření pravé katolické víry, lze vypravené pohřby rovněž považovat za normativ řádného katolického pohřbu 18. století. Zachycené nálezy mohou tedy představovat poměrně spolehlivý srovnávací prostředek pro posouzení vlivu pověrečných praktik v životě i pohřebním ritu běžné populace.

Od 17. století lze v českém a moravském prostředí hovořit o ustáleném katolickém pohřebním ritu. Samotná pohřební výbava ze zkoumaných lokalit potvrdila, že tím nejdůležitějším zásadním předmětem provázejícím praktikujícího katolíka v nejtěžších chvílích života byl kříž. Proto se i ve sledovaných souborech vyskytl tento typ předmětu nejčastěji. Ze všech tří lokalit šlo celkem o jednadvacet křížů, případně částí těchto křížů.

Druhým typem předmětu, spojeným velice těsně s posledními okamžiky lidského bytí v středoevropském prostoru, byly růžence. Ty sice nebyly základní součástí obřadu smrtelné postele, ale jako výrazný atribut katolické zbožnosti zaujímaly důležité místo v každodenním světě barokního člověka včetně posledních okamžiků života, kdy zpravidla sloužily k útěše umírajících. V námi sledovaných nálezových souborech se našly pouze větší či menší části těchto předmětů. Kompletní růženec se nedochoval ani jediný. Další fragmenty růženců, náboženské medaile, původně k růžencům náležící, vyzdvižené z krypt  kostela sv. Františka Xaverského, také potvrdily příslušnost zdejších nebožtíků k Tovaryšstvu Ježíšovu, ve dvou případech navíc i k místnímu mariánskému bratrstvu.

Pohřební výbava z kostela sv. Václava v Boršicích a z kaple sv. Jana Křtitele ve Starém Městě nám bohužel umožnila pouze okrajové nahlédnutí do novověkých pohřebních zvyklostí místních obyvatel. Na podrobnější rozbor chyběl obsáhlejší nálezový materiál. Přesto materiál z těchto lokalit (medailon a křížek) dokládá časté zapojování místních věřících do náboženských procesí, směřujících vedle místních mariánských lokalit i do rakouského Mariazellu, nejvýznamnějšího poutního místa habsburského soustátí.