Cílem studie je kompletní zachycení dějin uvedené linie pánů z Cimburka. Již zakladatel slavičínské větve Albrecht (1374–1398) byl ve své době vnímán jako příslušník panstva, ačkoliv jeho majetek tomu dlouho neodpovídal. Teprve nedlouho před svou smrtí získal lenní hrad biskupství olomouckého Sehradice s vesnicemi a městečkem Slavičín.

Po Albrechtově smrti v držbě Sehradic pokračovali jeho synové Jan Balšan a Miroslav. U nich lze doložit bojovou družinu, se kterou se zejména Miroslav nevyhnul násilným činům. Jeho kořistnická činnost však zřejmě nedosahovala té míry, jako působnost bojových družin jiných moravských pánů. Někdy koncem třicátých let pan Miroslav odstoupil sehradické léno slovenskému zemanu Petru z Nebojse a ponechal si pouze městečko Slavičín. V té době už patrně on spolu se svým bratrem Janem Balšanem a synovcem Bernardem ovládali rozsáhlou doménu hradu Brumov, k níž náležely i dva menší hrady Pulčiny a Bánov. Bezpečně však máme zástavní držbu Brumova slavičínskými Cimburky doloženu roku 1445.

Vláda nad rozsáhlým Brumovskem katapultovala Janova syna Bernarda mezi přední šlechtice na východní Moravě. Kolem něj a jeho spojence Matouše ze Šternberka a Lukova se soustředila skupina východomoravské šlechty. Společně pak násilně zasahovali nejen do dění na Moravě, ale i v okolních zemích: v Čechách, Uhrách, Slezsku a Rakousích. Neváhali například roku 1460 vyhlásit válku samotnému králi Matyáši Korvínovi a království uherskému. A to i přesto, že nemohli odnikud čekat účinnou pomoc. Na celý tento východomoravský spolek pozitivně působil fakt, že otázka náboženské příslušnosti uvnitř něj nehrála roli. Politicky se Bernard z Cimburka více orientoval na Jiřího z Poděbrad než na moravského hejtmana a svého příbuzného Jana Tovačovského. Předčasnou smrtí jeho dětí slavičínská větev Cimburků vymřela. Celkově všechny tři generace sledovaného rodu ještě zcela náležely středověku. Byli to skuteční „bellatores“. Nejdůležitější středověký výrobní prostředek – půdu – totiž získávali účastí ve válkách.