Oba zde představené motivy byly získány již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století při archeologickém výzkumu Otakarovy ulice, čísla parcel 128–130, z místa demolovaných domů přiléhajících k městskému opevnění. Již před výstavbou kamenných hradeb se zde usadili hrnčíři. Tuto skutečnost dokládá vedle rozsáhlých střepovišť z 16.–17. století i nejstarší zachovaný název ulice. Ta je roku 1603 zmiňovaná jako „Hrnčířská“ (Čoupek 1984).

Motiv se třemi mudrci pochází ze začišťování plochy a jeho nálezový kontext tedy nelze nijak specifikovat. Byl zachycen ve čtyřech zlomcích patrně z téhož kusu kachle a lze jej přiřadit k alegorickým scénám (obr. 1). Kachel ani jeho zlomky z jiných míst v regionu neznáme. Nicméně téma tzv. tří mudrců je známo z různých lokalit napříč republikou a je interpretováno jako alegorie tří učenců, patriarchů Starého zákona, tří svobodných umění či věků (obr. 2–3). Analogické exempláře jsou známé z Moravské Třebové, Opavy (Masarykovy třídy, minoritského kláštera, viz Krasnokutská 2005, 36, 123, 175; Menoušková 2008, kat. 145), tvrze Opočína (Pavlík–Vitanovský 2004, kat. 400, Skružný–Špaček 2004, 230, obr. 29) či z Prahy (Brych 2004, kat. 352–353).

Druhý zlomek s portrétem patrně Jacoba Fuggera (obr. 4) byl získán z odpadního objektu č. 7, vrstvy 0–40 cm, ze čtverce C10, parcely č. 130. Zde ovšem naše interpretační možnosti končí, neboť při absenci nálezových zpráv k většině výzkumných sezón lze základní informace o objektech čerpat pouze ze stručných zpráv terénních deníků. Zlomek je unikátní tím, že ho lze s jistou dávkou opatrnosti přiřadit do okruhu portrétů Jacoba Fuggera (Soukupová 2012, 113–122). Na počátku vzniku tohoto portrétu stála pamětní mince, rozdávaná na upomínku účastníkům augsburského sněmu v roce 1518. Podle ní zhotovil Hans Schwarz medaili, která je pokládána za předlohu pro kolorovaný dřevořez zhotovený kolem roku 1520 Hansem Sebaldem Behamem. Uherskohradišťský exemplář přitom kombinuje jak prvky z původní pamětní mince zpodobňující tohoto zámožného měšťana z roku 1518, tak typiku ze známých kachlových exemplářů z Křivoklátu a Zvíkovce (viz tamtéž, fig. 2–4, 11). Oproti nim je však uherskohradišťský exemplář minuciózněji podán s důrazem na detail.

Oba zde představené kachlové zlomky jsou přes svou torzálnost výjimečnými a publikování hodnými kusy. Ať už pro vlastní ztvárněná témata známá z širšího kontextu Čech, Moravy a Slezska (ale v regionu jihovýchodní Moravy dosud neidentifikovaná) nebo pro prostý fakt, že ikonografické určení či ztotožnění portrétního motivu s konkrétní osobou se nepodaří vždy. Významný díl práce v této oblasti odvedl J. Žegklitz soustavným studiem a publikací analogii a zejména vyhledáváním grafických předloh k raně novověkým kachlovým motivům (např. 2006; 2012; Žegklitz–Zavřel 2004; Žegklitz–Vitanovský–Zavřel 2009a; 2009b).

V textu pojednané zlomky ilustrují pohyb matric/vzorů napříč Čechami, Moravou a Slezskem a navozují otázky po (záměrném či náhodném?) způsobu distribuce či otázku, zda byly kusy v uherskohradišťském prostředí cíleny pro konkrétní koncové uživatele. Naše soudobé znalosti raně novověkého uherskohradišťského prostředí prozatím žádné konkrétní možnosti ztotožnění nepřipouštějí. A negativně jsme v této oblasti determinováni i faktem, že se jedná o materiál ze staršího výzkumu s povětšinou absentující nálezovou zprávou, inventárně zpracovaný tak, jak odpovídalo znalostem a možnostem osmdesátých let minulého století.