Uherské Hradiště disponovalo jako jedno z významných a zároveň strategicky situovaných královských měst kamenným opevněním, které po mnohá staletí vznikalo, vyvíjelo se a následně i v novověku zanikalo v důsledku výstavby nového barokního opevnění, rozrůstající se městské zástavby a také změn parcelace. V moderní době, nevyjímaje současné dění, byly relikty středověkého opevnění dále narušovány četnými zásahy, zejména pak výkopy inženýrských sítí a základy nových budov, z nichž mnohé byly archeologicky zkoumány. Jedním z nedávných případů je odkrytí cca 12 m dlouhé vnitřní části středověkých hradeb v ulici Dlouhá, kde proběhl v červnu 2015 předstihový archeologický výzkum v souvislosti s plánovanou výstavbou nového bytového domu s prodejnami. Před započetím stavebních prací byly na ploše určené k zástavbě položeny dvě zjišťovací sondy, které měly za cíl ověřit možný průběh středověkého opevnění na dotčené parcele. Na základě starých ikonografií i mapových podkladů bylo možné jejich průběh v těchto místech oprávněně očekávat. Nasvědčovaly tomu také předcházející archeologické akce na ulici Dlouhá a v blízkém okolí, při kterých byly v rámci revitalizace kanalizace objeveny situace interpretované jako destrukce vnější strany hradby.

Za nejvýznamnější objev lze považovat archeologickou situaci ze sondy 1, ve které se podařilo objevit relikt tělesa kamenné hradby, jejíž počátky sahají podle písemných pramenů až do 14. století. Mimo samotné hradby byl učiněn také unikátní nález dřevěné konstrukce, která se nacházela v úseku podél samotné paty hradby. Na základě dosavadního stavu laboratorního zpracování ji můžeme předběžně interpretovat jako výdřevu koryta kanalizační výpustě či odvodňovací stoky. S touto konstrukcí pak souvisí také dvě zhruba půl metru dlouhé proluky v hradbě, které měly patrně sloužit k odtoku odpadní vody ven z města.

Z hlediska chronologického zařazení zjištěných archeologických situací můžeme nejstarší horizonty osídlení podél hradby datovat do pokročilého 14. až 15. století. Vrcholně středověké vrstvy byly také četně porušeny novověkými zásahy z období renesance a baroka. Zachycena byla mimo jiné i novověká kanalizační výpusť tvořená dvěma prožlabenými pískovcovými koryty a vezděná do původní středověké hradby pálenými cihlami. Z dalších struktur stojí za zmínku zdokumentovaný profil vápenné jámy a relikty základů novověkých staveb, z nichž některé byly patrně podsklepeny. Mezi nejmladší zjištěné situace patří část zachovaného pochozího horizontu z poloviny 20. století v podobě dlažby z kamenných kostek, která spočívala cca 50 cm pod současným povrchem. Díky dokumentaci této situace si tak můžeme udělat představu o množství navážek, které za posledních několik desetiletí utvořily aktuální úroveň terénu.

Ze získaných archeologických nálezů středověkého stáří stojí za pozornost zejména vzácný nález kompletně zachovaného zlatého řetízku a drobné stříbrné plakety s vyraženým patrně vegetabilním motivem. Tyto artefakty pak doplňuje široká paleta fragmentů kuchyňské a stolní keramiky, množství úlomků zvířecích kostí a zlomků skleněných nádob i železných předmětů. Díky trvale vlhkému prostředí v podmáčených podložních jílech se dokonce dochovaly drobné předměty ze dřeva a překvapivě také pestrá škála semínek rostlin, zlomků pecek a skořápek.

Ve druhé sondě o rozměrech 3 × 2,5 m se pak podařilo zdokumentovat pozůstatky původní středověké parcelace. Pod sledem recentních a novověkých vrstev byly odkryty základy dvou vývojových fází zděných staveb pojených buďto jílem, nebo vápennou maltou. Na základě doprovodného keramického materiálu můžeme tyto základy datovat rovněž do období vrcholného středověku. Archeologické situace z druhé sondy jsou tak dalším důležitým vodítkem k řešení otázky vývoje původní středověké parcelace v Uherském Hradišti.

Důležitým přínosem k otázce vývoje a výstavby hradebního tělesa je datace zdiva do pokročilého 14. až 15. století. Byť bylo samotné základové zdivo uloženo na jílovitém podloží, tak vrstvy u paty základu vznikaly ukládáním materiálu v souvislosti s fungováním kanalizačních výpustí. K ukládání materiálu v kontextu 121, 122 a 123 tak muselo docházet v době, kdy už těleso hradby stálo.

Na základě zjištěných archeologických situaci při výzkumu v ulici Dlouhá v roce 2015, starších výzkumů a teorie Z. Gardavského lze předpokládat výstavbu hradebního tělesa ve dvou fázích. První fáze vznikala v průběhu 14. století, nejstarší doloženou částí hradby je staroměstská brána datovaná do první poloviny 14. století. Ve druhé fázi, někdy v průběhu 16. století, je hradba rozšířena o severozápadní a jihozápadní cíp. Dvoufázový vývoj opevnění se na základě známých situací jako velmi pravděpodobný, je ovšem otázkou, proč, vyjma ulice Nádražní, nebylo zachyceno těleso hradby oddělující nově ohrazený prostor od původního a ani na ikonografických pramenech nejsou patrné pozůstatky starší fáze opevnění.