* 1929, Uherské Hradiště-Jarošov
Práce s textiliemi – těžká krojová krejčovina
Uherské Hradiště-Jarošov

Václav Mikulka patřil k těm krojovým mistrům, kteří celý svůj život zasvětili výjimečné práci krojového oddělení družstva Slovač a přispívali k uchovávání tradic vytvářením dodnes živoucích rukodělných hodnot. Otec Václav byl bednářem, maminka Antonie se starala o rodinu a hospodářství. Už jako kluk zjistil, že ho kroje a jejich výtvarné zpracování něčím přitahuje. Rozhodný krok učinili však až rodiče při výběru synova povolání, kdy v nelehké době okupace přivítali návrh otcova přítele, krejčího Hynka Šobáně z Jarošova, vyučit Václava v jeho živnosti.

V roce 1942 tedy nastoupil do dílny jako učeň, věnoval se podružné práci, která spočívala především v párání starých oděvů, jelikož trh tehdy nebyl zásobován látkami a krejčí na vesnicích hlavně přešívali staré obnošené oděvy. Vedle praktických zkušeností u mistra získával Václav Mikulka teoretické předpoklady v Učňovské škole v Uherském Hradišti. Poslední rok byla škola převedena do Starého Města, do staré hospody, kde vyučování probíhalo jednou za týden. Závěrečné učňovské zkoušky složil v roce 1945. V následujících letech se seznámil se svou budoucí ženou Annou Zálešákovou z Kuželova. V roce 1950 se jim narodil syn Václav o tři roky později dcera Zuzana.

Václav Mikulka si z potřeby uživit rodinu začal hledat zaměstnání. Byla mu nabídnuta práce v družstvu Slovač v Uherském Hradišti, které získávalo stále větší zakázky i v okruhu rozvoje krojové výroby a krojových doplňků a jemuž se rýsovala slibná budoucnost. Tehdy se dílna zabývala konfekční krejčovinou a krojový sortiment zatím představoval jen doplňkovou výrobu. Mezi nejzajímavější patřila dámská paleta, na níž krejčí šňůrkovali motivy lidových ornamentů u zajímavě řešených kapes. Dílny se brzy staly nevyhovujícími, a proto vedení rozhodlo o vybudování reprezentativního družstva, které by produkovalo nejen potřebné množství krojového zboží, ale vytvořilo by i příjemné prostředí pro zvýšený počet zaměstnanců. V roce 1959 se tedy dílna stěhovala do Průmyslové ulice. Velký objem práce představovaly zakázky pro folklorní soubory na území celého Slovenska, ale také pro krajany do zámoří. „Na celý měsíc jsme se vypravili do Ameriky, získali jsme podporu. Pokud se jednalo o velkou zakázku u nás, např. pro slovenský SĽUK nebo Lúčnicu, vycestovali jsme všichni i s vybavením dílny a kroje jsme šili na míru přímo na místě,“ říká Mikulka.

Poptávka po krojích i krojových kostýmech byla navíc obrovská rovněž na Uherskohradišťsku, Ostravsku, Brněnsku, v jižních Čechách, v Praze. Práce tak přinášela nejen poznání velkého množství lidových oděvů ze všech národopisných oblastí, ale také přátelství a spolupráci s mnoha lidmi z oblasti kultury, s profesionálními zpěváky vystupujícími s Brněnským orchestrem lidových nástrojů a s osobnostmi zvučných jmen.

Postupně se ustupovalo od ručního přišívání šňůrek na nohavice nebo korduly. Slovač zavedl vylepšení: Šňůrování – cifrování na šicím stroji s odstraněním šicí plotýnky. Obvykle se musely nastudovat přivezené krojové součástky a rozkreslit je do střihů, výšivky a zdobné prvky na krojích zase do vzorníků a nutné bylo i pochopit zákonitosti technologických postupů šití a zdobení. Úkol mistra tkvěl i v perfektním propočítání a rozměření textilního a galanterního materiálu kvůli jeho nákupu a spotřebě. Václav Mikulka popisuje průběh práce následovně: „Pro šňůrování bylo nutné udělat hrubší obrysy, přesně vymalovat cestu, kudy šňůrka musela jít v jednotlivých vzorcích včetně respektování síly šňůrky. Některé vzory vypadaly na první pohled nezvládnutelně, ale obyčejný selský rozum nám sloužil k tomu, že jsme se museli propracovat k detailům a nalézt a zaznamenat přesný postup kladení šňůrek. Pak už jen záleželo na tom, jak má člověk hbitou paměť a jak rychle si dokáže jednotlivé vzory osvojit a zautomatizovat. Měl jsem velký vzor v Stanislavu Měrkovi ze Starého Města. Byl vynikající člověk a práci prostě uměl světově. Měl takový dar od Boha. Také František Ostrožík a Václav Večeřa byli precizní a ještě vyšívali starou technologií – hore dole. Ruční šňůrování spočívalo v nahození vzorečku rukou a jeli ruční práci stejně rychle jako my na šicím stroji. Na šití jednotlivých kusů kroje jsme měli normy a muselo se to zvládnout, kdyby jsme neměli spát, např. hradišťské nohavice jsme museli zhotovit za 24 hodin, černou kordulu – třeba z Mistřic nebo Bílovic také za 24 hodin.“

V roce 1974 se stal Václav Mikulka mistrem, už v nové provozní budově Slovače v Bezručově ulici. Obklopen byl skutečnými profesionály, ať už se jednalo o lidi přímo v dílně nebo o externí spolupracovníky, kteří zajišťovali ponejvíce ruční vyšívání cifrovaných či šňůrkovaných motivů. Krojová dílna Slovače pokrývala potřeby celé Moravy a Slezska a lidové oděvy i krojové kostýmy zajišťovala stále rovněž pro muziky a soubory ze Slovenska. Mistr Mikulka zajížděl do terénu, stal se z něj cestovatel: „Nabalil jsem si kufry a vydal jsem se k souborům autobusem nebo vlakem, méně často jsem dostal šoféra, abych se mohl rozjet ke zkoušení krojů služebním autem. […] Musel jsem vlastně dělat vše. Zajišťovat materiál, sepsat požadavky na nákup látek a galanterního zboží, brát míry zákazníkům, komunikovat s nimi o podobě zakázky, respektovat střihy a pojetí krojů v různých oblastech, studovat přinesené a třeba i zatím neznámé druhy krojů, podle předloh vyhotovovat nové střihy, nastříhat a připravit kroj ke zkoušce, přichystat podšívku, a průběžně kontrolovat, jak se takový nový kroj rodí. Pak zajistit jeho odzkoušení, vše sbalit do kufru a vydat se k zákazníkovi. Na základě odzkoušení znovu ušitý polotovar rozpárat, tu přidat, tu ubrat a vytvořit kroj, který bude objednavateli jako ulitý na tělo. Bylo vždy důležité nedělat práci mechanicky, ale pořádně nad ní přemýšlet. Každý nový materiál, např. tesil nebo kasilon, se choval jinak, jinak se srážel, doslova utíkal po rukama, s každou látkou jsme museli předvídat, co udělá. Odpovědnost to byla veliká. Vždy je také důležité, kdo se stane vašim vzorem. Pro mě to byl mistr Bartoš, se kterým jsem se mohl radit, rád a ochotně mi předával své zkušenosti. […] Jsem rád, že jsem mohl tvořit právě v Uherském Hradišti a že jsem tady mohl žít. A pokud jsem navíc ještě malou měrou přispěl k dobrému dílu, pak mohu být jen šťasten. S radostí proto sleduji všechny příležitosti, při nichž se lidé, děti a mládežníci oblékají do krojů. A těch vzácných akcí k mé radosti přibývá.“